|
Nejnovější:  Polska
Czechy
Słowacja
Europa
Świat
|
 Zpět
Neratov Panny Marie Nanebevzaté  úterý, 15 dubna 2008, 21:20
Přidal: (Admin)
 | Kostel
fot. L. Struk |
V prvních letech 17. století byl tento kostelík rozšířen a změněn na protestantskou modlitebnu, což nepochybně souviselo se změnou vyznání tehdejšího majitele rokytnického panství. Kryštof Mauschwitz z Armenruh věnoval nově opravenému Božímu domu mimo jiné i krásnou renesanční kamennou křtitelnici, ozdobenou čtyřmi znaky svých rodičů a prarodičů, která je svým velmi kvalitním zpracováním blízká erbovnímu vývodu téhož šlechtice, dnes umístěnému v zámeckém kostele Nejsvětější Trojice v Rokytnici. Přestože tato křtitelnice byla i s dalším zařízením později přenesena do nově postaveného kostela, zachovala se, kdežto o druhém velkorysém daru Kryštofa Mauschwitze přinášejí zprávu jen nejasné zmínky. Byl jím velký zvon, vážící 6 centů (336 kg), s nápisy, reliéfem Kalvárie a erbem donátora, datovaný do roku 1603. Tento rok nám určuje nejen vznik zvonu a dokončení první přestavby, ale dokládá i skutečnost, že modlitebna musela mít věž či zvonici, na kterou by bylo možné tento zvon zavěsit.
Z následujícího období, složitého a dosti nejasného, nemáme mnoho zpráv. 27. září 1616 byl Kryštof Mauschwitz zabit vzbouřenými sedláky v Dlouhé ulici v Rokytnici – zdá se, že i tady kromě jiného stály v pozadí náboženské sváry. Se změnou pozemkové vrchnosti (Zieglerů z Klipphausenu a zejména pak od roku 1627 Nostitzů) dochází k postupné rekatolizaci. Na násilném sjednocení obyvatelstva v jediné církvi se podílejí – sice v dobré víře, ale nešťastnými a často krutými prostředky – i františkáni a jesuité z Kladska. Ale právě díky blízkosti Slezska, kde byla zaručena svoboda augšpurského vyznání (pražským mírem z roku 1635 a altranstädskou smlouvou z roku 1707), postupuje tento proces velmi pomalu. Proto až roku 1636 zásluhou Oty z Nostitz dochází k obnovení farní správy v Rokytnici a jako filiální kostel (pochopitelně již katolický) je sem včleněn i Neratov.
Zrod poutního místa
Na počátku šedesátých let 17. století dochází k vytvoření pověsti poutního místa. Podle zprávy sepsané o osmdesát let později rokytnický farář P. Kryštof Florián Blažej Drick nechal podle svého snu vyřezat milostnou sošku Panny Marie, která byla 15. srpna 1661 přenesena s velkou slávou z Rokytnice do Neratova. Události, které provázely vznik poutního místa, nám přes odstup několika století jasně promlouvají o přáních a prosbách tehdejších věřících. Samo procesí s milostnou sochou se odehrálo jen několik týdnů po té, co 26. července 1661 většina městečka Rokytnice padla za oběť velikému požáru. Krátce po přenesení sochy byla na svátek Narození Panny Marie 8. září 1661 v Neratově uzdravena nejmenovaná rokytnická žena.
Zpráva o uzdravení ženy se rychle rozšířila. Pomoci milostné sochy a uzdravující síle pramene vody bylo přičítáno mnoho zázraků a do Neratova začaly přicházet skupinky poutníků, nejprve z blízkého okolí, později i z větší části Čech a Kladska. Naléhavá potřeba „uzřít Boha skrze tento svět“, prožít setkání s Ním, onu slavnost tak odlišnou od všedního života, skutečný zázrak, který však zasáhne jasně a zřetelně právě do hmotné a všední skutečnosti, právě ona mystická, spirituální i naturalistická a hmotná barokní zbožnost, pro dnešního člověka tak dvojlomá, nesouměřitelná a přesto tak dokonale skloubená, se podílela i na vzniku tohoto poutního místa.
Není tedy divu, že již o několik let později muselo být přikročeno k rozsáhlé přestavbě a rozšíření poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1667 – 1668 byl na místě původního dřevěného kostelíka postaven nákladem tří okolních obcí (Neratova, Vrchní Orlice a Podlesí) nový, tentokrát již kamenný kostel. Z něj dodnes zůstal zachován pouze presbytář – je to dnešní hřbitovní kaple, loď pak sahala až k rokokovému kříži, postavenému na místě hlavního vchodu. Na hlavním oltáři byl obraz Nanebevzetí a pod ním milostná socha Panny Marie.
Není divu, že popularita nového poutního místa neustále stoupala. „Liber consignationis“ z počátku 18. století zaznamenává ročně asi tři až čtyři sta zázraků, uzdravení či pomoci na přímluvu Panny Marie, jejichž hmatatelným svědectvím byly četné votivní předměty, které lemovaly z bezprostřední blízkosti milostnou sochu. V téže době se za rok prodalo padesát až osmdesát škapulířů a 15. srpna, na hlavní pouť, bylo zde přítomno tři až čtyři tisíce lidí, často včetně majitele panství, jeho rodiny a okolní šlechty.
10. května 1945 kostel vyhořel. Střela z pancéřové pěsti, vystřelená svévolně a zbytečně skupinkou mužů v uniformách Rudé armády, zasáhla malou sanktusníkovou věžičku a během hodiny ničivý požár zachvátil a strávil střechy, dřevěné schodiště obou věží a roz-tavil hodinový stroj i zvon. Interiér a veškerý mobiliář zůstal nedotčen, neboť jej uchránily silné cihlové klenby. Ale již téhož roku můžeme pozorovat snahu mnohých o záchranu kostela. Neratovský farář P. Ernst Haik společně s německými obyvateli a zejména obyvatelkami vesnice Neratov vyklidili trosky. Vojáci 1. roty I. praporu 19. pěšího pluku Československé armády v Neratově již 8. srpna 1945 psali Janu Šrámkovi, náměstku ministerského předsedy, aby svým vlivem uspíšil rekonstrukci „nádherné umělecké památky“ a nabízeli svou pomoc při opravách. Finanční prostředky se nakonec podařilo získat od Ministerstva školství a osvěty, část nákladů byla hrazena i z dobrovolných sbírek ještě neodsunutých farníků. Okresní národní výbor Žamberk převzal zadání prací i jejich úhradu a tak 18. října 1945 mohly být zahájeny vlastní práce. Firma Josef Kalous provedla dřevěnou konstrukci střechy a pobila ji prkny a lepenkou.
24. a 25. dubna 1946 byla provedena kolaudace, vyskytly se však problémy s úhradou částky 472 233,10 Kč, která velmi překročila plánovaný rozpočet. Okresní národní výbor v Žamberku nezbylo nic jiného, než si vypůjčit zbývající částku u Okresní spořitelny a záložny v Žamberku. Měsíční splátky měly být placeny až do roku 1989…
K provedení druhé etapy prací, totiž k pokrytí krovu šindelem či eternitem, již nedošlo. Práce byly pro nedostatek finančních prostředků odsunuty na rok 1947, pak se nepodařilo jejich začlenění do dvouletého plánu. A přes veškerou aktivitu, zejména Státního památkového úřadu, nebyly sehnány finanční prostředky ani později. Současně se už tehdy (1950) objevují návrhy celý kostel zbourat, neboť byl „vinou okupantů zcela zanedbán“.
Po roce 1989 neratovský chrám vstoupil do nové etapy své historie. Státní památkový ústav podnítil jeho konečné zapsání do Státního seznamu památek a objevila se i snaha o konzervaci zdiva. Nový rokytnický farář P. Josef Suchár přišel do tohoto kraje s myšlenkou obnovení poutního místa, vesničky Neratov, i chrámu Nanebevzetí Panny Marie. 15. srpna 1990 se zde konala první pouť, ještě na louce před kostelem, o rok později pak již v kostele vyklizeném od sutin i náletů. Začala se vytvářet nová neratovská tradice, mše svaté pod širým nebem, pod jedinou klenbou, která spojuje všechny lidi bez rozdílu, pod klenbou nebeskou. Koná se zde nejen hlavní Neratovská pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna s doprovodným kulturním programem, oslavy ostatních mariánských svátků, ale i noční mše při svitu pochodní na Boží hod vánoční, Nový rok či obřady Bílé soboty. Zároveň zde probíhají náročné zabezpečovací práce, které by alespoň částečně měly zachránit cihlové zdivo, těžce zkoušené nápory větru, deště, sněhu a mrazu.
Historie neratovského kostela - text zpracovala Jana Oppeltová
www.neratov.cz
|
