ISIDORUS felietony
Dzisiaj jest piątek, 22. listopada 2019    
Logowanie | Rejestracja







Najnowsze:
Społeczeństwo
Wiara
Dziecko
Młodzież
Małżonkowie
Rodzice
Seniorzy
Codzienność
Duchowni
Kultura i sztuka
Powrót Powrót
Proč se duchovní straní svých oděvů? Drukuj
niedziela, 20 lutego 2005, 12:34
Dodał: Jakub Sowiński (Jakub)
Už jsme si zvykli číst bezdůvodně klidně noviny ze Spojených států a ostatních zemí. Často se uklidňujeme tím, že tam je možná zle, ale u nás je vše v pořádku. To bohužel není pravda.

Za prvé církev není ani americká, ani polská či česká, a obecná! Jestli je jeden článek „těla církve“ nemocný, trpí celé tělo. Uklidňovaní se tím, že ačkoliv nohy mám slabé, ruce jsou zdravé nic nepomůže. To je dobře, že jsou zdravé, ale v konečném důsledku celý člověk trpí.

Stejné je to i s církví. Jestli je někde zle – celá církev je nemocná. A není záruka, že se nemoc nerozšíří.

V Evropě řeholní sestry ještě oblékají hábity, ale kněží a řeholníci už dlouho nevychází na ulici v klerice nebo hábitu. Rozšířil se zlozvyk používaní jen kolárku (pokud dokonce i na to kněz nezapomenul), který je nota bene jen částí kněžského oděvu.

Když řeholník někde jede, balí svůj hábit do batohu. A i to ne vždy – když je výlet v místě kde jeho řád má svůj domov, hábit nebalí, aby batoh nebyl příliš těžký a v případě nutnosti si jej půjčí od jednoho z bratří. Řeholní / kněžský oděv se zredukoval na „pracovní oblek“.

Mnoho lidí toho moc litují. Je nutné zdůraznit – mnoho laiků! V některých oblastech světa je kněz v klerice zázrakem, a kvůli tomu, je takový považován skoro za svatého!

Před několika lety zemřel můj známý - kapucín z Bulharska – o. Franc. Po stalinovských pronásledováních byl jediným kapucínem v Sofii. Ostatní byli umučení v táborech (jednoho papež dokonce beatifikoval) nebo vyloučeni ze země kvůli tomu, že byli cizinci. Otec Franc zůstal sám. Postalinovské uvolnění poměrů ve společnosti, stejně jako v České republice, přicházelo pomalu. A tak o. Franc nemohl oblékat svůj hábit až do 90. let. Když jsem přijížděl k němu, vždy se odehrával stejný rituál – o. Franc otevřel skříň, ve které visel jeho hnědý, kapucínský hábit a říkal: „Podívejme se“. Dívali jsme se na hábit uchovávaný s úctu a láskou. Potom jsme jej políbili a otec Frans zavřel skříň.

Když jsem odjížděl do Polska, často říkal: „Závidím ti tu krásnou zemi, kde je možné chodit oblečený v hábitu. S postupem času ale bylo duchovních, oblečených v duchovním oděvu, stále méně, ale o. Francovi jsem nic neříkal. Nechtěl jsem ho zarmoutit.

Konečně přišla 90. léta a otec Franc oblékl svůj hábit. Tehdy také přijeli do Sofie kapucínští misionáři. Obsadili několik bývalých kapucínských kostelů a otec Franc byl přeložen na vesnici.

Jednou, v polovině 90. let, jsem přijel se skupinou mládeže z Polska. Byl s námi také jeden dominikán. Navštívili jsme také o. France v jeho vesnici – na jihu Bulharska. Bylo léto, teplota – více než 30°C. O. France jsme našli čítajícího duchovní četbu – oblečený v hábitu, vlněném, hnědém s kapucí. Náš kněz byl v šortkách a tričku. Rychle musel najít svůj hábit na dně zavazadla.

Následujícího dne bylo vedro ještě horší, a o. Franc odpoledne ve svém hrubém hábitu, pluviálu a s křížem vedl pohřeb. Tehdy měl už víc než 70 let. Už věděl, že v Polsku není tak krásně. Moje mlčení ho neuchránilo před hořkou pravdu. Viděl také u svých mladších spolubratrů - kapucínů, kteří celé léto nadávali na vedro a oblečeni v šortkách utíkali do klimatizovaných pokojů.

Byl otec Franc reliktem minulé doby? Možná jen obyčejným řeholníkem, věrným svému povolání a nekompromisně a nepoddajně svědčícím o Kristu.

Žijeme v době, kdy svědectví působí rozruch a těší se popularitě. Avšak většinou jsou to svědectví dávaná v malých skupinách. Také kněží vyzývají k dávaní svědectví. A proč oni samotní nechtějí dávat svědectví svého spojení s Bohem také pomocí svého oblečení? Není to farizejské pokrytectví?

Mnohokrát jsem se ptal na tuto otázku mých známých – kněží. Odpovědi byly různé. Klerika není komfortní, rychle se špiní, těžko se řídí auto. Tyto odpovědi jsou však výmluvy. Na každé oblečení si lze zvyknout, a to i po krátké době. Zeptejte se na to policisty, lékaře, businessmana. Ještě lze uvěřit, že hábit se rychle špiní, ale přece jsou dobře dostupné prací prostředky.

Často je také slyšet názor, že hábit a klerika jsou drahé. Je to pravda. Ale zároveň každodenní oblékaní kleriky omezuje nutnost nakupování jiných a nejednou dražších oděvů.

Když protivníkům dochází argumenty, říkají: „Není důležité co máš na sobě, ale hlavně v sobě!“ Je to jen zdánlivě pravda. Když si přečteme církevní dokumenty (také katechismus) je tam uvedeno, že konsekrované osoby mají být také vnějším svědectvím pro svět.

Vybavuje se mi vzpomínka na mučednictví nazaretských sester z Novohradku (Litva). Tyto odvážné sestry při setkání se smrtí prosily hitlerovské vrahy, aby si naposledy mohly obléci svůj hábit. Samozřejmě že Ježíš znal jejich srdce, ale ony chtěly svědčit až do konce. Je třeba zdůraznit, že toto nebyl to jediný případ v době války a totalitním pronásledovaní v různých státech.

Ještě se musíme zeptat sami sebe – proč protivníci církve vždy zakazovali právě oblékaní duchovního oděvu? Je to řečnická otázka. Každý ví, že tady jde o zlomení osoby, negovaní smyslu jejích povolání a konečně zakrytí tohoto pro svět jasného znaku. Ti, kteří bojují proti Kristu, nechtějí, aby kdokoliv na něj pamatoval. Čím méně hábitů a klerik na ulici, tím méně budou lidé pamatovat na Pána. Nepochopitelné je, že často i kněží toto nepochopí. Možná nechtějí? Nebo sami zapomenuli?

Proč? Proč kněží rezignují na nošení kleriky? Zaniklo už pochopení hábitu, úcta k duchovnímu oděvu? Možná my, věřící, příliš málo upozorňujeme kněze na význam znaku, kterým jsou oni pro nás...

Na první pohled se nezdá, jak je situace nebezpečná. Je nutné modlit se za kněze a řeholníky aby se vrátili ke svému obyčejnému oblečení (lat. habitus – obyčejný, vlastní). Musíme se modlit za ně, aby se nestyděli za Krista a byli Jeho odvážnými svědky. Vždy a všude. Do konce i když není nutná krvavá oběť, ale jen jednoduchá rezignace z pohodlí.

Článek pochází ze stránek III. Řádu sv. Dominika od Pokání
Ludzie onet.pl Digg Del.icio.us Technorati Wykop Śledzik Blip Flaker Facebook Tweeter Google Bookmarks Pinger


Waszym zdaniem: Dodaj komentarz Zobacz wszystkie (0)
Aby dodać komentarz, proszę się zalogować.
Logowanie:
Użytkownik: Hasło: Pamiętaj!   
   Zarejestruj się
Nie ma jeszcze żadnych komentarzy. Twój może być pierwszy.

Na skróty:

Polecamy:

Stopka wydawnicza:

© 2002-2015 Chrześcijański Portal Świętego Izydora
Patrona Internetu i Internautów, ISSN 1803-1285
Wydawca:
Consociatio S. Isidori Hispalensis, o.s.
Redaktor naczelny:
Tomasz Adam Kaniewski
Adres redakcji:
Redakcja Portalu św. Izydora,
skrytka pocztowa 59,
57-350 Kudowa Zdrój
Konto bankowe:
Fortis Bank Polska, O/Wrocław
73 1600 1156 0004 0601 7389 6080
Projekt i wykonanie:


Česká verze Wersja polska

0.04783105